Dvouhlavý démon bipolárky

Instinkt

"Richarde, vy jste hajzl!" zaútočila před lety manažerka Barbora Tachecí na ředitele programu při pracovní schůzce šéfů Radiožurnálu. Výbuch, který znamenal její odvolání z veřejnoprávního média, byl projevem bipolární afektivní poruchy, dříve známé jako maniodepresivní psychóza. Podle statistik jí trpí jeden člověk ze sta.


Aniž o své chorobě věděla, Tachecí rozjížděla na sklonku roku 2007 ve funkci ředitelky novou podobu Radiožurnálu (RŽ). "Patnáct hodin denně jsem měnila zajeté schéma, muziku, dramaturgii, vybírala nové lidi, všechno jsem měnila za pochodu. V noci jsem přijela domů a pekla vánoční cukroví. Nebyla jsem unavená, neměla pocit, že je to špatně, bavilo mě to," svěřuje se INSTINKTU. Těsně předtím prožila pět let, kdy stavěla pod dozorem zahraničních profíků úspěšné rádio Frekvence 1. Tvrdí, že takové zkušenosti neměl v "baráku" (míněn Český rozhlas) nikdo. Prý tam panovala většinová neochota cokoli zásadně měnit. Proto narazila.
Vypráví, že měla mozek permanentně nastartovaný a periferním viděním četla vztahové nitky a nacházela souvislosti, které jiným unikaly.
Všechno jasněji chápala. Tlumočím její prožitky docentu Pavlu Mohrovi z Psychiatrického centra Praha. Tváří se rozpačitě: "Otázka je, jestli je to tak skutečně. Zda je percepce zostřená jako po drogách, kdy smysly intenzivně vnímají vůně, barvy, zvuky nebo třeba texturu látky, nebo je to vztahovačnost, kdy člověk myslí za roh a zkoumá, jak ho ti lidé berou." Tachecí spustila za tři měsíce nový program. Říká, že jí psali lidé, kteří tomu rozumějí. Gratulovali, že změnila za čtvrt roku to, co se předtím nepodařilo za deset let. Vzpomíná, že tehdejší programový ředitel radiožurnálu Richard Medek její úsilí o změny zásadně bojkotoval. Svolala schůzku ředitelů a na ní velmi nahlas pronesla: "Richarde, vy jste hajzl!" Měla prý na to milion dokladů a byla připravena nést jakékoli důsledky. Mohr popisuje odstranění vnitřní cenzury jako významný rys bipolární afektivní poruchy (BAP). Co na srdci, to na jazyku je heslo jako z F. L. Věka, ale ve skutečnosti tvrdý šleh. Člověk na něj není zvyklý. Nechce slyšet od prodavaček, že je pitomý pedant. Chce slyšet, že mu přejí hezký den. Barbora Tachecí souhlasí: "Moje nemoc vybuchla arogancí. Nazvala jsem lidi a věci pravými jmény, a to se mi stalo osudným. Psalo se, že jsem se zhroutila. Nezhroutila jsem se. Bylo to právě naopak. Byla jsem manicky agresivní, a proto odvolaná."

Kola, kola, kola!

Architekt Jan Ritter prožil poslední atak manické fáze BAP v roce 2006. Je to šedesátiletý usměvavý rotarián, který za totality pracoval v televizi jako scénograf. "Abych unikl stavbě paneláků," poznamená. Žije v Nymburce, projektuje cyklotrasu Labská stezka a jezdí na kole s vozíčkáři v rámci programu Tour de Labe. Dávají si do těla, v září prý pojedou na hřebeny Krkonoš až k pramenům.
V posledních patnácti letech trpěl workoholismem provázeným poruchami nálady. Stěžoval si na ně a kamarádi ho oblažovali dobře míněnými radami typu "Hlavu vzhůru!" nebo "Jdi si zaběhat!", které nemocného BAP uvrhnou do deprese ještě hlubší. Navštívil psychiatra a svědomitě bral prášky na spaní a uklidnění. Říká, že ho baví organizovat různé akce a kloubit je dohromady. V létě roku 2006 k tomu měl příležitost. V Poděbradech se konaly hned dvě konference najednou, Křišťálové srdce a Labská stezka. První pojednávala o životním stylu, druhá o cyklistické dopravě. Zároveň se jela tradiční Hrabalova stezka z Nymburka do Kerska, dále pak cykloturisté pořádali happening s názvem Sejdeme se u Kolína. Spočíval v podpoře výstavby mostu přes Cidlinu prozatímním pontonovým přemostěním, které obstarali vojáci. Vše trvalo tři dny, provázeno projevy potentátů, vystoupením mažoretek a kulturním programem. "Toho všeho jste se zúčastnil?" žasnu. "To všechno jsem uspořádal," zní jeho skromná odpověď.
Architekt vypráví, že tehdy tři dny nespal a cítil se znamenitě. Další večer seděl u počítače a snažil se kamsi připojit, nešlo to - a dostavil se náhlý přesmyk, přepólování do deprese.
"Jednu chvíli jsem zadával heslo, druhou vstal od stolu a spolykal prášky," vypráví. "Odvezli mě na jipku, vypumpovali žaludek a následoval pobyt v léčebně." Tak rychlý střih BAP není obvyklý, ale vyskytuje se, stejně jako takzvaná smíšená epizoda, kdy se oba vrcholy poruchy rychle střídají. Architekt Ritter nyní užívá pravidelně léky a věří, ne, je si skálopevně jist, že další útok nemoci už nepřijde.

Mozkový trysk

Pacienti v manické fázi mohou opouštět zaměstnání kvůli bláznivým projektům, prožívat sexuální eskapády, nesmyslně se rozvádět nebo naopak vrhat do absurdních manželství, prodávat majetek za směšnou cenu a vůbec likvidovat sebe i své rodiny kaleidoskopem těžko myslitelných hrůz. Ztráty jsou nesmírné a končívají tragicky. Podle učebnic psychiatrie učiní až polovina pacientů alespoň jeden sebevražedný pokus a patnáct procent z nich nakonec vlastní rukou zemře (viz box Dvacet géniů z rodiny trpících BAP). Herec Miloš Kopecký o své BAP nerad mluvil. Stal se pacientem známého psychiatra Cyrila Höschla a před smrtí ho zmocnil, aby s děsivými zvraty jeho choroby seznámil veřejnost. Lékař tak učinil brilantním esejem To byl Miloš Kopecký. Sděluje v něm, že k sobě byli "zvláštním způsobem přitahováni a ve chvílích světlejších i naladěni na stejnou strunu". Manický výkyv nemoci na těchto stránkách popisuje jako extázi, v níž mozek pálí na sto padesát procent, slova a věty se jen hrnou, pacient je král a lidé trpaslíci, vůkol panuje blaho, není nutné jíst ani spát, všechno se daří a život je jeden velkolepý flám.
Mánie Miloše Kopeckého této charakteristice odpovídá. Vtělil ji do strhujících rolí a exceloval i ve společnosti. Höschl píše: "Vjel do něj elán a šarm, lehkými vtípky urážel muže, galantní vtíravostí dobýval ženy, salvou humoru boural obecenstvo a utrácel peníze, kterých nebylo nikdy dost, a to ani tehdy, když jich dost bylo."

Inženýr tančí kankán

Každý zažívá chvíle, kdy stíhá spoustu věcí, život letí a všechno jako by do sebe zapadalo.
Docent Mohr vysvětluje, že chorobná hyperaktivita většinou neodpovídá schopnostem nemocného a neléčená trvá týdny i měsíce. V lepším případě vede k blamáži, v horším ke krachu. Docentka Klára Látalová přináší v publikaci Bipolární afektivní porucha příklady. Příběh chemika, autora mnoha patentů, začal na barovém stole. Tančil tam kankán a porval se s policisty, kteří mu to rozmlouvali.
Psychiatrům vyprávěl, že může pracovat dvacet hodin denně. Později vyšlo najevo, že oslovoval děvčata na ulici a špásoval s nimi, choval se hlučně a netaktně. Z rodinného účtu vybral padesát tisíc a nakoupil za ně zbytečnosti. Když se manželka rozčílila, vulgárně jí vynadal. Bude prý pěstovat hlemýždě a prodávat je do Francie. Už na ně sháněl pozemek, vzápětí však od nápadu upustil a chtěl vyrábět likéry. Nebo zdravotní nápoje. Pro začátek nakoupil dvacet beden lahví. Manželka ho nutila, ať jde k psychiatrovi. Vysmál se jí. Sám je psychiatrem. Možná začne dělat léčitele. V práci řekl řediteli, co si o něm myslí, a pak ho přátelsky poplácával po zádech.
Lékaři diagnostikovali BAP a umístili pacienta v léčebně. Jeho nálada tam po třítýdenní farmakoterapii klesla k normě a po dalším týdnu se přesmykla do deprese. Tato fáze trvala dva měsíce a po podání antidepresiv a lithia odezněla.
Jmenovaný lék je jedním z prvních psychofarmak, která použili australští lékaři už v roce 1949.

Motor umění a sexu

Mánie na sebe bere mnoho podob. Höschl v uvedeném eseji zmiňuje, že bývá motorem tvorby, pramenem až "hrabalovské ukecanosti", múzou lehkosti. Je-li spojena s talentem, sytí gejzír nápadů, jež mohou dát vznik velkým dílům. Hudební skladatel Robert Schumann ve fázi mánie cítil, že je zaplavován řekou inspirace a hudebních motivů. Během roku 1840 složil 25 opusů a za dalšího prudkého vzedmutí nálady o devět let později zkomponoval 29 děl, která patří k vrcholům kompozičního umění 19. století. Mezi těmito vlnami ho svírala krutá deprese, roku 1854 se pokusil o sebevraždu a po dalších dvou letech zemřel v léčebně.
Docent Mohr hovoří o takzvaném iowském programu, který navrhla a uskutečnila americká psychiatrička Nancy Andreasen. Vedla rozhovory s třiceti spisovateli, mezi nimiž byli například Kurt Vonnegut nebo John Irving, a porovnávala je s třiceti skupinami osob podobného věku a vzdělání. Výsledky byly překvapivé. Vyšlo najevo, že spisovatelé trpí depresemi nebo BAP více než čtyřikrát častěji. "Z rozdílu ovšem nelze usuzovat, že porucha někoho předurčuje k umělecké dráze. Zdá se pouze, že lidé s BAP jsou citlivější a empatičtější. Zároveň je to důkaz, že nemoc neochuzuje o intelekt a kreativitu," komentuje lékař výsledek.
Mánie se může projevovat také hypersexualitou. Napoleon Bonaparte vystřídal nepřeberné množství milenek, které přitahovalo jeho charizma a nimbus císaře. Prozaik Stendhal zanechal popis většiny schůzek. "Císař seděl u stolu a podepisoval nekonečné dekrety. Když se u něho ohlásila nějaká dáma, požádal ji, aniž vzhlédl, aby na něho počkala v posteli. Později ji doprovodil se svícnem v ruce z ložnice a vrátil se k podepisování. Hlavní část takového dostaveníčka netrvala déle než tři minuty."

Viditelná temnota

Protikladem mánie je přesmyk do deprese. V útlé knížečce Viditelná temnota (s podtitulem Memoáry šílenství) se jí brodí americký spisovatel William Styron. V roce 1985 už dokonce stylizoval dopis na rozloučenou, nakonec však z jedovatých vln vybředl. Depresi líčí jako bolest, kterou lze přirovnat k tonutí nebo dušení, ale i tyto představy prý míří vedle. "Nepochopení nespočívá v tom, že okolí s postiženým nesoucítí," píše, "nýbrž v elementární neschopnosti zdravých lidí vůbec si představit formu utrpení, které je tak vzdálené běžným zkušenostem." Tvrdí, že nic není tak těžké jako popsat hloubku klinické deprese slovy. Smršť pustošící mozek je podle něj nejbližší výraz. A nejhorší je, že bolest nepolevuje a pacientův stav činí nesnesitelným vědomí, že pomoc nepřijde ani za hodinu, ani za den, ani za týden. Léky nabíhají tři týdny, ale nemusí zabrat a volí se jiné. Zase to trvá tři týdny, což může být už fatální komplikace.
Barbora Tachecí popisuje depresi jako čirou hrůzu. Něco je pokles nálady, kdy jí pomáhá stříhání tújí a práce na zahradě, a něco zas skutečná nemoc, která drtí jako lis. "Je to postupně narůstající tíha, co mě špendlí, že se nemůžu zvednout, smrtelný děs, kdy nevylezu z postele, nedokážu ani telefonovat, nic."

Azyl nebytí

Profesor Höschl píše, že Miloš Kopecký překonal řadu závažných chorob s nesmrtelností kocoura. Zánět slinivky břišní, vývod střeva i resekci žaludku pro zhoubný lymfosarkom však považoval za prkotiny, které ve srovnání s depresí nestojí za řeč. Nikdy nevěděl, kdy přijde ono ochromení, v němž pak setrvával "v hodině mezi psem a vlkem", ani živ, ani mrtev, ani bdělý, ani spící. Dělat nemohl nic, ale nedělat něco nesnesl. Chtěl nežít.
Obě mezní situace choroby se nestřídají jako pozice kyvadla, to je laická představa. Podle chytrých knih je deprese častější, skóre s mánií má asi dvě ku jedné. Existuje také unipolární porucha vyznačující se pouze depresí, pro niž jsou typická takzvaná ranní pesima - choroba uštědřuje nejtvrdší úder za úsvitu. Platí ovšem, že pacient přichází za psychiatrem nejčastěji s depresí a je na lékaři, jak odebere anamnézu. Docent Mohr vysvětluje, že pokud je pečlivý a objeví v pacientově minulosti manické špičky, jde o BAP, a u té jsou léky první volby jiné.
Zajímá mě, zda je BAP vyléčitelná. "Je léčitelná," posunuje Mohr význam. "Klient žije normální život a bere léky, když je však vysadí, nemoc se může vrátit." Deprese je odstíněna řadou stupňů. Od hledání "azylu nebytí", jak napsal rumunský básník Paul Celan před skokem do Seiny, po vtip, který vyprávěl Miloš Kopecký panu profesorovi. Jde takhle Kohn parkem a najednou kouká, pták se mu vydělal na klopu. "To jsem celej já," povídá Kohn. "Jinejm zpívá."

TEXT*: TOMÁŠ ČECHTICKÝ

---

"Jednu chvíli jsem zadával heslo, druhou vstal od počítače a spolykal prášky," vzpomíná architekt, který v manické fázi tři noci nespal.

---

SEDM ZÁCHRANNÝCH PÁSŮ
aneb jak si počínat, když začne bipolarita řádit ve vašem okolí

1. Pobývat s nemocným. Odborníci dokonce volí termín "transfúze vlastního já". Jde o hlubokou a trvalou účast - nemocní mají často averzi k životu a nutkavou potřebu se ho zbavit.
2. Vyvarovat se povrchnosti. V letu pronášená povzbuzení typu "hlavu vzhůru!" skutečnou depresi jen prohlubují.
3. Vzpomínat společně na krásné okamžiky. Spisovatele Styrona zadržel těsně před sebevraždou náhodně zaslechnutý motiv Brahmsovy rapsodie, kterou mu maminka v dětství zpívávala.
4. Myslet na nejbližší. Často pomůže, když si nemocný dokáže uvědomit, jak by jeho sebevražda hrubě ublížila rodině i přátelům - i těm, kteří jsou už dávno mrtví!
5. Chválit nemocné. Je dobré jim vyjadřovat obdiv za to, že se s démonem nemoci perou, ale i jen za dodržování léčebného režimu.
6. Neoplácet aroganci. Pacient může své okolí slovně napadat. Útoky je třeba taktně a s pochopením vymanévrovat, nikoli odrážet.
7. Dodržovat pravidelný denní režim. Nemocným pomáhá pevně stanovený čas pro práci, jídlo a odpočinek. Vůbec nejdůležitější je pravidelný spánek.

---

DVACET GÉNIŮ Z˙RODINY TRPÍCÍCH BAP

Petr Muk (1965 - 2010)
zpěvák a hudebník. Udusil se zvratky.

Karel Svoboda (1938 - 2007)
skladatel. Zastřelil se.

Miloš Kopecký (1922 - 1996)
herec. Zemřel v psychiatrické léčebně.

Ota Pavel (1930 - 1973)
novinář a spisovatel. Zemřel na infarkt.

Paul Celan (1920 - 1970)
rumunský básník. Utonul po skoku do Seiny.

Ernest Hemingway (1899 - 1961)
americký spisovatel. Zastřelil se.

Virginia Woolf (1882 - 1941)
anglická spisovatelka, novinářka, vydavatelka a filozofka. Utonula po skoku do řeky Ouse.

Edgar Allan Poe (1809 - 1849)
americký spisovatel, literární teoretik a esejista. Zemřel na překrvení mozku v opilství.

Johann Wolfgang Goethe (1749 - 1832)
německý spisovatel, dramatik, právník, politik, biolog a stavitel. Zemřel na zánět plic.

Winston Churchill (1874 - 1965)
britský politik, spisovatel (v roce 1953 obdržel Nobelovu cenu), historik, novinář, voják a zákonodárce. Zemřel po záchvatu mrtvice.

Percy Bysshe Shelley (1792 - 1822)
anglický básník. Ztroskotal se svým škunerem a utonul.

Abraham Lincoln (1809 - 1865)
americký prezident. Zastřelen v divadle.

Napoleon Bonaparte (1769 - 1821)
francouzský vojevůdce, státník a císař.
Zemřel na rakovinu žaludku.

Oliver Cromwell (1599 - 1658)
anglický voják a státník. Zemřel na malarickou infekci.

Jackson Pollock (1912 - 1956)
americký malíř. Zabil se při autonehodě.

Amedeo Modigliani (1884 - 1920)
italský malíř a sochař. Zemřel na tuberkulózu.

Vincent van Gogh (1853 - 1890)
nizozemský malíř. Zastřelil se.

Robert Schumann (1810 - 1856)
německý skladatel. Zemřel v léčebně.

Ludwig van Beethoven (1770 - 1827)
německý skladatel. Příčina smrti je nejasná. Mohly ji způsobit různé choroby, také ale otrava olovem.

Emanuel Swedenborg (1688 - 1772)
švédský vědec, vynálezce, teolog a mystik. Jako jediný ze jmenovaných zemřel stářím.

---

Obě mezní situace choroby - mánie a deprese - se ve skutečnosti střídají zhruba v poměru jedna ku dvěma. Deprese jsou častější.

Foto - Profimedia.cz

Foto - Obraz Smutný stařec (Na prahu věčnosti) namaloval Vincent van Gogh počátkem 90. let předminulého století. Nabízí stejně jímavý pohled na houpačku autorových nálad jako jeho dopisy bratrovi.
Foto - Profimedia.cz

Foto - "Psalo se, že jsem se zhroutila, ale bylo to právě naopak. Byla jsem manicky agresivní, a proto odvolaná," vzpomíná Barbora Tachecí.
Foto - KAREL ŠANDA

Foto - "Vjel do něj elán a šarm, lehkými vtípky urážel muže , galantní vtíravostí dobýval ženy," vzpomíná na svého bipolárního pacienta Miloše Kopeckého lékař
Foto - ARCHIV ČTK

Foto - Petr Muk

Karel Svoboda

Edgar Allan Poe

Winston Churchill

Foto - 2X PROFIMEDIA.CZ, JAN ZATORSKY, MICHAL SVÁČEK / MF DNES

Foto - Abraham Lincoln

Napoleon Bonaparte

Jackson Pollock

Ludwig van Beethoven

Foto - 4X Foto - PROFIMEDIA.CZ

Komentáře k článku
:
:
:
WORTL:
Od: R2D2
Datum: 14.11.2018 20:29:35
Karel Svoboda tam uvedený nemá být. Minimálně rodina tvrdí, že touto nemocí netrpěl. Kdo jiný by mohl znát jeho zdravotní stav? Lékař by to nesměl říct, i kdyby to byla pravda. Mohu se zeptat na váš zdroj? Pokud ho nemáte, opravte si to.

Sponzoři

Reklama

práce v čr práce v polsku