Václav Valášek: Strasti a slasti

Vrátili jsme se z týdenní rekondice. Zvědavý co je nového jsem sedl k počítači a spustil jej, myšlenkami ještě v tom minulém týdnu jsem čekal, až najede. Podvědomě slyším: „plocha, dokumenty, nevybráno“ a než jsem stačil otevřít poštu, zaznělo hlášení: „Váš počítač může být ohrožen“ a než jsem si mohl cokoli uvědomit, počítač ztichl.

„Krucifix, co se to zase stalo?“ zařval jsem zlostí. Manželka zřejmě leknutím upustila lžičku, protože něco dopadlo na pec.
„Zešílel jsi, či kýho výra? vyjekla.
„AVG mi řekl, že můžu mít ohrožený počítač a hned chcípnul,“ odpověděl jsem mokrý potem.
„Kdo to je AVG?“ zazněla otázka, ale já na ni nereagoval, protože slyším, jak se počítač znovu rozjíždí. „Restart? A proč? Co se to děje?“
Hlavou mi blýskla vzpomínka na kamaráda, který mne před třemi léty ukecal, abych si ten počítač pořídil. Oponoval jsem mu tenkrát, že mi je skoro šedesát a že se v tom věku nemíním dožírat s něčím podobným. Dostal mne však otázkou: „A máš představu, čím vyplníš čas, až tě přestane bavit rádio a poslech televize?“
Manželka v sobě tuto otázku nosila už dlouho, takže se přidala na jeho stranu a můj osud byl zpečetěn. Počítač byl pořád ticho, tak se ptám manželky, co je na monitoru. „No ikony.“
„To je blbé, už ani nemluví.“ říkám si v duchu a proklínám kamaráda, počítač, včetně těch, co měli zásluhu na jeho vzniku. Nyní jsem jej restartoval sám, ale bez úspěchu. Vypnul jsem ho a otrávený jsem si šel sednout ven a čekal, až bude večeře.
„Ahoj dědo“ slyším vnuka a pookřál jsem, protože vnoučata jsou moje zlatíčka. „Čau Miki, jak se ti daří?“
„Dobře, a tobě?“ zněla jeho odpověď. „Ani se neptej, nejraději bych ten počítač rozbil,“ odpověděl jsem a vzpomněl jsem si na strejdu, který kdysi před padesáti léty vzduchovkou rozstřílel rádio, protože škrčelo vždy, když vedle v dílně začal někdo svařovat.
Mikimu bylo třináct a více než vnuk a děda jsme byli kámoši. On měl už dva roky svůj počítač a tak o této problematice věděl více než já. Teď jsem však šestým smyslem vycítil, že něco není v pořádku, že znervozněl.
„Hele kámo, nebyl jsi na mém počítači, když jsme byli pryč?“ zeptal jsem se se strojenou přísností a trefil jsem do černého. „Ne, neeee, ale, víš dědo, nnó, já jsem ho neměl puštěný,“ odvětil provinile.
„A co jsi s ním dělal?“ houknul jsem na něj. „Chtěl jsem tátu přesvědčit, že potřebuji do svého počítače jinou zvukovku než tu, co tam je, tak mi Péťa poradil, abych dal do svého počítače tu tvoji a táta pak uvidí ten rozdíl a koupí mi ji.“
Ve svých slepých očích jsem viděl jiskřičky, ale opanoval jsem se a ptám se: „A jak to dopadlo?“ „Dobře, koupil mi ji a komp mi jede super.“
„Kdo jsi bez viny hoď kamenem,“ prolétlo mi hlavou a říkám: „Tak ber vercajk a jdeme to zkusit opravit!“
Vystřelil jako by jej kousl pavouk a za moment byl zpět. Vyndali jsme zvukovku, znovu ji dali na její místo a pustili počítač. Nervy napnuté jak ocelová lana se uvolnily, když jsem po najetí normálně otevřel poštu a fungovalo vše zas jak mělo.
Teď jsem si uvědomil pravdu – kde bych byl bez počítače, odkud bych si stahoval knížky, jak bych poslouchal svou milovanou hudbu, vždyť bych si ani nemohl psát s přáteli! V duchu jsem poděkoval onomu kamarádovi i své ženě, samozřejmě i těm, co se podíleli na vzniku počítače, jak nejkrásněji jsem dokázal. Teď vím, že při mém postižení zaujímá počítač, po mé rodině, druhé místo v mém hodnotovém žebříčku.

Komentáře k článku
:
:
:
RQDMZ:

Sponzoři

Reklama

práce v čr práce v polsku