Libuše Čermáková: Cestování s mobilem

Stalo se to v době, kdy byly mobily čerstvou novinkou. S tím svým jsem se zrovna naučila zacházet a byl to první přístroj v rodině. My, kteří jsme měli v živé paměti nekonečné pořadníky na připojení  telefonu do domácnosti, jsme se tomu přístroji obdivovali. Po pár letech ho moji potomci posměšně otitulovali „žehlička“ ale to by byl jiný příběh.

Vezla jsem vnučku domů z Německa. Před vánočnímu svátky je vždycky všechno jinak a nic nefunguje jak by mělo. Ani u precizních Němců to nebývá lepší. Ve Frankfurtu nad Mohanem jsme pohodově odpočívaly v kupé. Hlášení nádražního rozhlasu jsem nevěnovala pozornost. Před odjezdem  jsem byla poučena, že cestujeme bez přestupu. Jinak bych do toho vlaku nelezla. Jsem ráda, když  do vlaku dostanu sebe – natož ještě opečovávat zavazadla!
   Skoro jsem usínala. Vnučka pořád něco vypravovala a já mechanicky přikyvovala.Vtom mě soused upozornil, že se  nás to hlášení týká. Poznal, že patříme trochu víc na východ.
   Co za tou naší snadnou identifikací bylo? Já totiž  přestala používat hodinky. Z mobilu jsem měla takovou radost, že jsem ho používala místo nich. A v Německu tenkrát měli  o něco elegantnější mobily, než byla moje obří mašinka.
   I když nás s tím Německé dráhy původně neseznámily, a možná to do poslední chvíle samy ani netušily, měli jsme ve Frankfurku přestoupit na jiný rychlík, který nás měl dopravit na nádraží, kde čekal vlak,  kterým jsme měli cestovat podle původního plánu.   Zrovna moje nohy měly pocítit, že se v německém ordnungu kdesi cosi zadrhlo.
   Staly jsme se součástí davu, který pátral, kde je to správné nástupiště. V tom fofru mě nenapadlo nic lepšího, než zkontrolovat čas. Nejsem tak rychlá, jako lidé, kterým chůze nedělá problémy a bála jsem se, že vlak, který má odjet, odfrčí do Čech bez nás.
   „Hele, nejste z Prahy?“ Dvojice, která působila studentským dojmem, se  obrátila naším směrem.
   „Jak jste to poznali?“ Už mě napadlo, že máme jméno republiky napsané na zádech a nevíme o tom.
   „Podle mobilu,“ chechtali se mladíci. Jeden z nich popadl moje těžší zavazadlo.
   Vtom do mne skoro uhodil hrom. „Nello, kde máš batoh?!“
   „Jů!“
   Chtějte po čerstvé školačce, aby  myslela na svoje věci.Já zase myslela na to, že se nepohybuju tak  zdatně, abych bez pomoci zvládla naše tašky.Ještě ráno nikoho ani nenapadlo, že  železnice políčí ve Frankfurtu  past.
   Za asistence mladíků jsme zachránili i ten batoh. Dodnes si nenechám vymluvit, že bez těch kluků bych  celou tu přemisťovací akci nezvládla. Vždyť jsem sebou táhla všechno možné i nemožné.
    Rychlík jsme stihli, dokonce jsme čekali, až nastoupí dlouhá fronta před námi. Nebýt mobilu, nevím, jak by to v tom nádražním zmatku dopadlo.

Komentáře k článku
:
:
:
NNHKD:

Sponzoři

Reklama

práce v čr práce v polsku