Václav Valášek: Slasti a strasti (báseň)

Přijeli zme z rekondyce,  tyděň zme tam byli,
dobře bylo, aji sranda, moji ľude mili,
a něž řekněš: „švec,“ tak vom už za kompjutrem sedim,
zvědavy sem co je v poště, pustiť ho hned hledim.

Pry, že už je přichystany, tajak dycky pravi,
v ten flek se mi ale malem podlomilo zdravi,
řek, že je pry ohrozeny, řek to jenom tak,
jo sem mysľul, že mě jebně , nebo trefi šlak.

A hned nato, ľudi drazi, ten kompjuter ztichnul,
ve vteřině, na mu dušu, ta potvora scipnul,
zpoceny sem hned byl cely, a zuřivy jak byk,
rubnul sem do stola pjasťu, spustil strašny ryk.

„Krucifix aj s počitačem,“ moja huba bekla,
robje spadla z ruky lyžka, tak strašně se lekla,
hned zas ona: „Či ti šibe? či si zvarijoval?“
rači sem byl ale ticho, sem ji někontroval.

„Počitač mom ohrozeny, hlasil antivirus“,
pravim robje a myslim si: „Ať něrobi cyrkus“,
„A kdo je ten antivirus?“ slyšim jak se ptala,
mi už na krk zimnu ruku zubata sahala.

Jeden muj kamarad dobry, co zme slepi oba,
kejsi, je to paru roku, pravil: „Zla je doba,
pry, čemu si něpořidim počitač pro slepe,
že pry budu spokojeny, pry budu žiť lepe.“

„Dej mi pokuj z takym kjepstvem“, a škube mi v rukach,
„či si zblbnul, mom se učiť v šedesati rokach?“
a un se mě zase pyce: „máš nějakou vizi,
když nebude nic v rádiu, ani v televizi?“

Moja, ta hned byla při nim: „vidiš, ti to pravim,
už něbuděš na tym lepši, s očami, ze zdravim,“
tak mě oba ukecali, a včil mom ten vergel,
něska sem jich oba proklel do horucích pekel.

V tym šak slyšim, jak se rozjel, bo to začlo hučeť,
čekom, že se zase ozve, už něbudu bručeť,
ale furt nic, furt je ticho – láska bez rozkoše,
aj když byly, vim od roby, ikony na ploše.

Čemu se sam zrestartoval, nějdě mi do hlavy,
včil ho budu museť odvezť kajsi do opravy,
aby mu tam vyšetřili vnitřnosti, bachora,
aby se mnu zase mluvil, zlatičko, potvora.

Tu sem si zpoměl na stryca jak zebral vzduchovku,
a střiľal z ni do radia tajak do festuňku,
bo škrčelo když se vedle v dilně svařovalo,
psychicky to něvydržel, potem ho to žralo.

Vyzkušal sem všecky figle, ale bez reakce,
bo se zpikly proti moji všecky jeho frakce,
vypnul sem ho, ešče přidal jakusi nadavku,
a idu si rači sednuť na pole na lavku.

„Ahoj dědo,“ slyšim vnoučka „a jak se ti daři?“
„počitač mě zniči,“ pravim, „zlosť se ve mně vaři,“
šestym smyslem vycitil sem, že cely znervozněl,
tak sem pojal podezřeni a vyslech sem rozjel.

„Něměls zaply muj počitač?“ hned sem na ňho huknul,
cely ztvrdnul jak bych na ňho kibel vody luchnul,
„jenom sem si z něho pujčil zvukovku,“ mi pravil,
kdyby to něbyl muj vnouček, tak bych ho byl zabil.

„Bo sem tatu chtěl přesvěčiť, že zvukovka moja
je tak chaba, že ju možu zahodiť do hnoja,
když slyšul ten velky rozdil, tak mi kupil novu“,
chachar jeden, dyť moh klidně z babky zrobiť vdovu.

Tak mu pravim: „zeber vercajk a iděm to spraviť,
stejnak nějdě tak už na nim němožem vic zkaziť.
Zvukovku zme vytahnuli dali ju hned zpatky,
počitač se zase rozjel, tuš to byly svatky.

Obum se nom ulevilo, z lasky sem ho lepnul,
přišče se mě rači zeptej, vzrušeně sem řeknul,
všecko bylo odpuščene, zas mě život bavi,
třeba slepy, ale ščastny, no ni? hlavně zdravi.

Robje aji kamošovi včil děkuju v duchu,
zas možu psať, čitať knižky, popřať hudbu sluchu,
a přes svoje postiženi budu chvaliť osud,
počitač je nějcennějši co sem mjul doposud.

Komentáře k článku
:
:
:
OJTZK:

Sponzoři

Reklama

práce v čr práce v polsku