Ivetta Kollertová: Interní (internetové) zamyšlení

„Každý den, který jsem už prožila, i čas, který mne teprve čeká, má svou hodnotu, pronásobenou pocity, myšlenkami, štěstím i smutkem. Úsloví, žij každý den tak, jako by by byl tvůj poslední, bych mírně poopravila.. žij každý den tak, aby pro tebe i druhé nebyl zbytečný.“

Jedna malá skrčená osůbka na posteli si kdysi hrála se šňůrkami od županu v momentě, kdy jí muž v bílém plášti jen tak mezi řečí oznámil, že tu bude maximálně rok. Co se v člověku odehrává je nasnadě...šok, prázdnota, lítost, samota, rezignace - smutná diagnóza, rakovina, krutý ortel.

Ano, ten příběh je můj, stejně jako rozsudek smrti, vyřčený lhostejným lékařem.
Prožila jsem si všechny ty pocity, výše zmíněné, jen s jedním jsem se dosud nesmířila.
S přisouzeným rozsudkem smrti.
Celých osm let jsem den co den přesvědčovala sama sebe, že vzdát se, je velmi snadné, ale bojovat, držet sebe i druhé nad vodou, je rozhodně smysluplnější.
 
Prvním počinem, který mi odvedl myšlenky na konec, byla malá chlupatá kulička s dlouhými fousky, mňoukavým reflexem vždy, když zahlédla misku. Kočičí kamarádka, přítelkyně i vrba. Dávky prášků se snižovaly úměrně s množstvím otření maličké hlavy o mou tvář. Slané slzy mizely po hlasitém zavrnění toho nádherného tvora, který se mi usadil na posteli i u srdce.
Že se nemůžu hnout a v jednom pokoji trávím pět let?
Ale kdo by na to myslel…
 
Dalším mým přítelem se stalo zrcátko. Malé, obyčejné, místy s černými místy. Mrkala jsem na sebe ráno co ráno a opuchlé oči vystřídal bezděčný úsměv a třpyt v očích. Sebelítost nikam nevedla, svazovala jak pavoučí síť a ubírala tolik potřebné síly. Moje vlastní rodina už nechtěla usouženou smutnou ženskou, která počítala dávky morfinu. To oni chtěli naději, ne já. A tak jsem jednoho rána zase zvedla zrcátko a podívala se do něj...
A vyplázla jsem jazyk! To mne rozesmálo, zamrkala jsem zpátky na svůj obraz a slyšela jsem: „Tak, holka, a začneme jinak!“
Prášky proti bolesti jsem zastrčila hluboko do šuplíku, dělaly mi ze dne noc. Nechala jsem si ostříhat vlasy na ježka. Ty moje byly stejně chemoterapií tak narušené, že jsem vypadala spíš jak oškubaný kohout než žena v nejlepších letech.
Nuda?
Neznám, proč by byla?
Stačí si vzít do rukou papír a tužku a... psát.
Vypsat se z toho všeho, čím bych zahltila druhé. Je to moje věc, moje nemoc, tak jí to teď nandám.
 
Zrcátko - stálo na stole a pokaždé, když mi šly slzy do očí, tak jsem se do něj podívala. Okamžitě mi vracelo mou tvář, tak proměněnou. Tváře zrůžověly a oči dostaly onu pověstnou jiskru.
Občas se mi vracely vzpomínky na dobu léčení a u srdce mne zabolelo stejně jako tenkrát, kdy jsem prožívala první soužití s nemocí. Na to se nedá zapomenout, ale můžu to zamknout do své třinácté komnaty, kterou pouze občas pootevřu... jen pro připomenutí. A pokud se mne zmocní panika, třísknu dveřmi, zamknu na pomyslný klíč a vezmu si zase zrcadlo do ruky.
 
Jako malá jsem dělávala prasátka druhým do očí a smála jsem se jejich výrazům.
Ne, nepodceňuji nemoc jako takovou, jen jsem si z ní udělala kamarádku, která je mi v patách, ale pokud já nebudu chtít, neublíží mi. Dívám se zase sama sobě do svých modrých očí a sleduji míhající se řasy. Jak jsme my lidi dokonalí. Od té doby je zrcadlo můj kamarád, přítel ve smutku, který ví, kdy má přijít a stává se mým zpovědníkem.
 
A na řadu přichází můj třetí počin – internet!
Prvním seznamováním bylo dokonalé zavirování systému, druhým obezřetnost až nemístná.
Poznávala jsem ten tajuplný svět neomezených možností, fantastických obrázků, informací a toho nejdůležitějšího… přátel. Najednou jsem nebyla sama. Měla jsem komu říct, že mi zrovna není do smíchu a že mi kočka rozlila kafe. Dny i noci jsem psala. Básničky, články, úvahy, životní příběh, stesky i radosti. Internet se stal mým kamarádem. Rozpustilé blikání po zapnutí notebooku mne naplňovalo očekáváním. Co se dnes dozvím, kdo tam bude, jaký fotografický výlet mne čeká?
Internet mne zanesl do jiné dimenze, do světa splněných tužeb, přání i snů.
Do té doby jsem byla jen čtyřicetiletá, nemocí utahaná ženská a najednou jsem zářila jak pole rozkvetlého máku, jak kopretina u cesty. Osm let nemoci, pět let v jednom pokoji bez možnosti se podívat ven.
 
Smíření se stavem se změnilo v úpěnlivou prosbu o pomoc.
Žalovala jsem na svůj osud, prosila druhé, aby nedělali stejnou chybu, natahovala se po pomocných rukách. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Internet mi změnil dosavadní život jak mávnutím proutku. Noví přátelé, pomyslné podání ruky a zájem druhých, mi otevřeli dveře ven.
 
Po dlouhých pěti letech nespočetných emailů, hovorů, dojednané hospitalizaci i operaci, se pevně zavřené dveře rozletěly dokořán a já, na svém novém vymodleném a přáteli dojednaném vozíku, mohla konečně do těch míst, o kterých jsem pouze tajně snila a vzpomínala.
 
Moje odhalení svého nitra, „obnažení se do naha“ z myšlenek, bez skrupulí, otevřeně a ze srdce, slavilo triumf. Nebylo to moje vítězství. Některé vzpomínky sice bodaly jak nůž, ale bez internetových posluchačů, přátel bych dodnes ležela na polohovací posteli, s polorozpadlým tělem, v plenách a dívala bych se na jednu puklinu vlevo na zdi, na malou hvězdičku, která mi občas zablikala vstříc v mé samotě.
Ne, teď už jsem šťastný člověk.
Už nikdy nebudu sama.
Už nikdy nebudu plakat do polštáře a když ano, mám vždy někoho, kdo mi usuší slzy.
Už nikdy nebudu nadávat, že nemůžu chodit, vždyť kolik lidí je na tom hůř.
Už nikdy nebudu proklínat osud, ten si vytváříme sami.
Už nikdy… nebudu vypínat počítač.
A vždycky tu budu pro ty, kteří na tuhle chvíli teprve čekají.. natahuji dlaň.. copak ty ji nevidíš?
 
 
Komentáře k článku
:
:
:
SXZSZ:
Od: neznámá
Datum: 3.6.2010 10:16:50
Je to smutný,ale pravdivý příběh. Mnohdy stačí bojovat a vytrvat v boji a vrátit se sem na zem. Bohužel ne vždy se to povede. Je důležité ten boj nevzdávat a bojovat do konce.

Sponzoři

Reklama

práce v čr práce v polsku