Libuše Petrašová: Internet a můj handicap

Jednou z věcí, ve které je pro mne Internet nenahraditelným pomocníkem, je komunikace s dalšími lidmi. Hlavně přes mnou oblíbenou mailovou poštu. Snad to souvisí s tím, že raději píšu než mluvím. Jednoho kamaráda mi však přivál Internet trochu neobvyklým způsobem.

Nevlídný lednový den nelákal k procházkám a dá se říct, že byl pro mne přesně tím dnem, kdy se nechce nic dělat. A tak jsem alespoň pročítala diskusní fórum na svých oblíbených stránkách. Zazvonil telefon. Na druhém konci linky byl muž nabízející zaručeně nejlepší, nejvýhodnější a nejspolehlivější připojení k Internetu. Chvíli jsme probírali všechna ta nej a potom jsem se chtěla s díky rozloučit. K mému překvapení mi muž nabídl seznámení. Nebrala jsem to vážně, ale svoji mailovou adresu jsem mu dala. Napsal ještě ten večer a chtěl o mně něco vědět. Řešila jsem, co napsat, zda přiznat, že jsem prakticky nevidomá.

První mail pro Martina se mi psal obtížně, ale rozhodla jsem se, že napíšu pravdu. Jeho odpověď byla rychlá a nevypadalo, že by ho můj handicap odradil a snad ani nějak překvapil. V průběhu několika dalších týdnů se mezi námi vytvořila příjemná atmosféra přátelství, ač jen prostřednictvím mailové komunikace. Dozvídala jsem se o jeho práci, zálibách, sportech, kterým se věnuje, a na oplátku jsem se snažila, aby nahlédl i do mého světa. Celé naše přátelství trvalo téměř rok, aniž bychom se setkali. Potom se Martin rozhodl využít příležitost a vyrazit „na zkušenou“ do Ameriky a za mořem zmizelo i naše kamarádství.
 
Jistě mám více přátel, se kterými udržuji živý kontakt. Myslím, že právě vztahy a sdílení s druhými lidmi jsou jednou z našich nejzákladnějších potřeb. Mail či chat mi umožnuje z tepla domova udržovat i nacházet právě tolik potřebné vztahy. I když mnozí tvrdí, že jsou to vztahy jen povrchní, myslím, že ne všechny takové skutečně musí být. V posledních měsících mne však trápí fakt, že mnohá diskusní fóra a dokonce i mailové konference pro zrakově postižené upadají na kvalitě. Jako kdyby se lidé schovaní za klávesnicí domnívali, že není třeba dodržovat nějaké zásady slušnosti. Mnohé osobní výpady pak ukazují, jak mají někteří daleko k respektování názorů ostatních. Kde se stala chyba? Je Internet natolik „svobodný“ a anonymní, že si s tím někteří lidé neumí poradit se ctí? Přece každá svoboda musí být vyvážena nemalým dílem odpovědnosti. Nejsem pesimista a tak doufám, že úroveň diskusí na Internetu bude přece jen časem stoupat. Minimálně bych to těmto diskusím velmi přála, aby mohly přinášet nejen nové informace, ale aby se staly i příjemnou rovinou setkávání.
Komentáře k článku
:
:
:
ANQND:

Sponzoři

Reklama

práce v čr práce v polsku