Pavlína Mačková: Internet a můj handicap aneb nejsme v tom sami

Vždy jsem bývala zvídavý tvor, ale bohužel nebyly takové velké možnosti sebevzdělávání, jako jsou dnes. Chyběl mi čas, protože většinu dne jsem trávila v zaměstnání. Přišla nemoc a všechno se změnilo. Ubylo spěchu, povinností i přátel. Zůstala jsem sama, invalidní, v rodinném domečku. Svalové postižení mně bránilo opustit tuto bezpečnou klícku a hledat, co je za okny. Dny se začaly sobě podobat jako vejce vejci. Každé ráno ztichlo, když všichni odešli za svými aktivitami a vraceli se až pozdě večer.

Po několika pokusech nalézt nějakou smysluplnou činnost jsem našla zalíbení v brouzdání po stránkách internetu. Bylo to jediné, čeho jsem byla ve svém zdravotním stavu schopna. Časem mi ale nestačilo jen nečinně prohlížet práce jiných. Objevila jsem webové stránky jedné neziskové organizace, která pomáhá tělesně i mentálně postiženým dětem. Zároveň provozuje občanskou poradnu pro lidi v tísni.

Nesměle jsem je oslovila s prosbou, jestli bych jim mohla být nějakým způsobem prospěšná. Věděla jsem, že nemohu nikde pracovat nastálo, protože moje pohybové schopnosti jsou omezené a velmi proměnlivé. Nedoufala jsem, že by mi mohl někdo poskytnout takovou práci, při které bych mohla zůstat doma. K mému překvapení mi pracovnice z občanské poradny nabídla spolupráci. Mohla jsem vypomáhat jako dobrovolnice. Zprvu jsem se velice zalekla, protože sociální a právní tematika byla dosud pro mě vzdálená.

Je to už rok a já se díky internetu pohybuji mezi rodinným právem, exekucí až po úřady práce. Koresponduji s advokátními kancelářemi a poradci všeho druhu. Vyhledávám informace, které skládám jako mozaiku až po konečný výsledek. Je to hra zábavná, plná napětí, než se dopracuji k řešení problému. Jako puzzle, co musí zapadnout každý článek, tak musí být správná každá odpověď. Třeba na banální problémy, co ve skutečnosti jsou pro jiné životně důležité. Občas se i osobně setkám s některými klienty, kteří hledají jakoukoliv pomoc, jako já onehdy. Tato práce se mi stala radostí, protože vím, že má smysl pomáhat lidem, kteří se vlivem osudu dostali do nějaké svízelné životní situace.

Po chodbách Diakonie potkávám tělesně postižené děti, co jsou plné elánu a radosti. Ony se tak narodily a neřeší, že by mohl jejich život vypadat jinak, než jaký je. Tato letmá setkání mi dávají obrovskou sílu bojovat se svým osudem a neutápět se v sebelítosti.

Nebýt té zázračné bedýnky, co mě spojuje s celým světem, ztratila bych kontakt s lidmi a upadala časem do deprese. Zcela jistě bych nenapsala tuto slohovou práci, která je moje první literární dílko od dob studií.

Komentáře k článku
:
:
:
ZKVKC:

Sponzoři

Reklama

práce v čr práce v polsku